Jak zvládnout SCD a život s ní

Být někdy tak trochu jako dítě…

     Jasně, asi všichni jsme už slyšeli, že je přínosné vracet se k dětské radosti, bezprostřednosti nebo třeba zvědavosti. Povyšovat radost nad starosti a radovat se z maličkostí.

Tyhle rady se vyplatí vzít si k srdci, mě dnes ale zaujaly jiné dětské vlastnosti.

A to bezstarostnost a důvěra.

 

Povím vám dva krátké příběhy:

 

     Byli jsme s rodinou na návštěvě u příbuzných ve Slovinsku a na cestě zpět domů se nám rozbilo auto na dálnici 😮. Hned za Slovinskou hranicí, v Rakousku. Venku hustě pršelo, my měli auto naložené až po střechu věcmi a na zadních sedačkách nám spaly 2 malé děti. Manžel jel na čas, protože druhý den vyrážel na důležitou služební cestu 🙈.

     Auto vypovědělo službu náhle – sotva jsme dajeli ke krajnici. A už nenastartovalo. Situace byla chvíli bezvýchodná, protože na tomto úseku dálnice byl i velmi slabý telefonní signál.

     No a v této chvíli se nám děti začaly probouzet. Bylo pro mě fascinující pozorovat, jak jsou hravé a nadšené z nastalé situace. Zkoušely pomoct najít řešení, byly klidné, snědly všechny zásoby jídla 😀 … Ale hlavně! Důvěřovaly, že to máma s tátou nějak vyřeší. Nebály se. Neviděly možné důsledky (finanční, časové, organizační,…) a s klidnou hlavou věřily, že se na ně nemohou důsledky nikterak negativně dopadnout.

A víte co?

Měly pravdu! Všechno se, jako obvykle, vyřešilo hladce…

    A já si říkám… Tahle ta důvěra v dobrý konec je to, co mi mnohdy chybí, abych zvládla nastalé stresové situace. Nespoléhám se na rodiče, jako mé děti, ale na jednotu s „vesmírem“ a energiemi. Učím se, že i to, co teď vypadá bezvýchodně a zle, hraje z dlouhodobého hlediska vždy v můj prospěch 🙏. Třeba jako má nemoc, která mi už přinesla do života tolik dobrého! …

_____

     Obrovská inspirace je, když sleduji, s jakým klidem děti přistupují k tomu, když jim není fyzicky dobře.

    Jednou se stalo, že synovi nesedlo něco v žaludku a vyhodil celý jeho obsah na podlahu. Mně hend začalo hlavou běžet – šmáááánkote, co zase bude. Střevní chřipka? začínající kolitýda? Salmonela? … Přehrálo se mi v hlavě snad tisíc scénářů, jak budou vypadat další dny doma s nemocným dítětem. Co nestihnu, co musím zrušit, jak to chytne i druhé dítě,…

     Nejlepší na tom bylo, jak reagoval syn. S úsměvem! „Ty jo, mami, toho bylo, že?“ 😊 „Neviděla jsi někde moje autíčko?“ … Vůbec neřesil. Že u něj možná začíná nějaký moribundus. Prostě mu bylo špatně, tak se to vyřešilo a jedeme dál…❣️

     A to mě fascinuje. I když u dětí je příčina neznalost možných důsledků, ten klid a bezstarostnost byl odzbrojující.

     A tak se opět učím. Učím se nesklouzávat do budoucnosti a zůstávat v přítomnosti. Učím se zastavit hlavu a nesoustředit se na všemožné negatvní scénáře, když mě píchne v břiše, nebo nemám ideální ranní stolici. Učím se radovat se z toho, že TEĎ mi je, jak mi je a učim se nebát se toho, co možná přijde. Protože mnohdy to přijít vůbec nemusí. A kam jde energie, tam se to zhmotňuje…

____

A tak vám z celého srdce přeju, abyste byli víc jako mé děti. Beze strachu z budoucnosti a s důvěrou ve vyšší smysl ❤️❤️❤️.

 

Opatrujte se, mám vás ráda❣️

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *